Spisovatelka Lenka Procházková podala trestní oznámení na premiéra Petra Nečase a všechny členy jeho kabinetu. Stát chce podle ní katolické církvi vracet majetek, který jí nepatřil. Podle mnoha informací, které spisovatelka shromáždila se členové vlády dopustili zneužití pravomocí veřejného činitele a porušení povinností při správě cizího majetku v souvislosti s návrhem zákona o zmírnění majetkových křivd.

Oznámení podala na Nejvyšším státním zastupitelství v Brně. Pod Nejvyšší státní zastupitelství totiž patří šetření trestné činnosti mimořádně velkého majetkového rozsahu.

"Uplatňuji občanskou oznamovací povinnost trestného činu. Pokud tento zákon prezident podepíše, tak je to příklad velezrady, o které mluví ústava," uvedla Procházková s tím, že se zabývá církevními restitucemi osmnáct let. Dále říká, že katolická církev od konce 18. století majetek nevlastnila, ale pouze jej měla ve správě.

O jakou hodnotu se jedná? Církve přijaly návrh vládní komise na majetkové vyrovnání takto: Bude jim vráceno 56 procent majetku (lesy, pole a rybníky v celkové hodnotě asi 75 miliard korun). Za majetek, který vrátit nepůjde, obdrží finanční kompenzaci ve výši 59 miliard korun.

Lenka Procházková znovu připomíná neoprávněnost navrácení církevního majetku a finanční vyrovnání, na kterém se má podílet 90 % nevěřících občanů ČR ze svých daní. Zároveň poukazuje na neuvěřitelný právní přístup vlády k tomuto problému, kdy se jedná zcela evidentně o politické rozhodnutí, které má napomoci při dalších volbách. A to i za cenu enormího navýšení státního dluhu.

Lenka Procházková: Více na Wikipedia

Má církev právo na majetek?

Už Říšský zákoník "pro království a země na Říšské radě zastoupené" stanovil, že k zatížení, darování, prodeji či prostě převodu na jinou osobu (pokud nešlo o majetek relativně malé hodnoty) by musely církevní instituce dostat souhlas státní správy. Stalo se tak někdy?

Tento princip hodnocení převzala i Československá republika. Proto také např. ministerstvo unifikací zaujímalo na základě přijatých rakouských zákonů - i roku 1934, kdy byl ministrem čelný katolický politik monsignore Šrámek - stanovisko, že majetek ve správě římskokatolické církve spadá pod přímý dohled státu. Vykonával je zemský úřad nebo ministerstvo školství a národní osvěty, dokud mělo na starosti rovněž náboženské otázky. Právní nárok republiky formuloval již roku 1919 prof. dr. A. Hobza: "Takzvaný církevní majetek ...není "vlastnictvím" církve ani jejích institucí. Je to zvláštní druh veřejného jmění ve státě, jímž volně disponuje stát ...Povaha tohoto majetku namůže být vystižena žádnou představou soukromoprávní. Otázka "vlastnictví" církevního majetku nemá smyslu, ledaže bychom připustili vlastnictví samého státu ...Nelze proto mluviti o konfiskaci tzv. církevního majetku, nýbrž o jeho eventuelním určení pro jiný státní účel." Jedině taktické úvahy rozhodly o tom, že toto stanovisko nabylo uplatňováno, např. při pozemkové reformě, vždy striktně.

Vlastní právní systém, který si katolická církev vyvinula, staví na antické tradici, sahající k tolerančnímu ediktu císaře Galiena (260-268 n.l.), přiznávajícímu křesťanským církvím práva veřejných korporací, případně k Milánskému ediktu z roku 313 n.l., jímž byly dokonce stanoveny podmínky restituce církevních nemovitostí.

Mlčí však o tom, že se tehdy jednalo o kroky přeměny křesťanství v náboženství natolik státní, že Nikejský koncil stanovil roku 325 n.l. závazné principy víry za rozhodující účasti dosud nepokřtěného císaře Konstantina. Císař by jakožto "vikář Kristův" čili jeho zástupce na zemi světskou hlavou církve a jako takový měl i konečné slovo v jejích majetkových záležitostech. Touto personální unií - která na výchově trvala až do pádu Byzance a poté ruského carismu, na západě byla obnovena v anglikánské církvi - se církevní majetek stal zvláštním druhem majetku státu už před vznikem evropské civilizace.

Majetkové požadavky katolické církve podle práva tedy neobstojí.
Dělá si je na základě povyšování vlastních interních předpisů na úroveň státní legislativě, asi jako kdyby Červený kříž žádal uznávat své stanovy za rovné Ústavě. Něco takového nelze trpět a navíc církevní právo opomíjí historické souvislosti aktů, na něž se odvolává. Ty naopak ukazují, že katolická církev nikdy v plném slova smyslu nevlastnila jiný majetek než ten, který nabyla podle moderního práva po odluce od státu, k níž u nás dosud nedošlo. (částečně převzato: BListy)