Historie názvu
Domněnka o existenci rozsáhlé pevniny na jižní polokouli se zrodila před více než 2 000 lety. Výraz "antarktis" sahá svými kořeny až do řecké mytologie. Arktos (Medvědice) pojmenovali staří Řekové souhvězdí, které se nachází nad severním pólem a postupem doby začali slovo "arktický" používat i k označení oblasti, nad níž svítí. Slovem antarktický začali analogicky označovat oblast zcela protilehlou (anti = proti + Arktida). Úzce to souviselo i s jejich předpokladem o kulatosti Země, který vyslovili, opírajíc se o velmi skrovná fakta, ale zato s velkou dávkou geniální fantazie.

Od vzniku představy a teorie o kulatosti Země byl už jen krůček k jejímu logickému domyšlení - k názoru o vyváženosti a symetrii pevnin. Poprvé ho vyslovil antický geograf Starbon. Spolu se svými stoupenci tvrdil, že v zájmu udržení rovnováhy Země musí být na jižní polokouli stejná masa pevniny jako na severní. Aristoteles předpokládal, že v Antarktidě se nalézá obdobná příroda a podnebí jako na dalekém severu, Pomponius Mela ji dokonce osídlil Antipody - protinožci. Řecký filosof Aristoteles (384 - 322 p. n. l.) učí, že všechno na světě má někde svou protiváhu. Poněvadž na severu země, pokládanou za kulatou, pod souhvězdím Medvěda (řecky "arktos") je studená oblast Arktida, pak jí na jižní polokouli musí odpovídat rovněž studená zóna, Antarktida.

Ve středověku bylo pokládáno učení o kulatosti Země za absurdní a církev je pravidelně stíhala jako kacířské. Teprve v renesanci se lidská pozornost začíná pomalu odvracet od nadvlády církve.
Návrat renesančních učenců "ke zdrojům", tedy ke geniálním ideám antických myslitelů, oživil mimo jiné i myšlenku o existenci velké Jižní pevniny, jejíž fantastické obrysy můžeme sledovat na většině map 16. a 17. stol. Byla to hypotetická Terra australis incognita (Neznámá jižní země), jíž obdařila fantazie učenců nejen obrovskými rozměry, ale i pohádkovým bohatstvím a krásami.

Záhadná přesná mapa Antarktidy už v 16.století

Roku 1929 byly v tureckem paláci Topkapı Palace nalezena mapa, kterou vytvořil v roce 1513 turecký admirál a kartograf Piri Reis. Zde poprvé vidíme velmi přesné obrysy Antarktidy aniž bychom znali někoho, kdo kontinet navětíviul. O této záhadě více zde

Nedostupná Jižní země lákala námořníky, kupce i dobrodruhy. Jejich koráby pronikaly stále hlouběji na jih a cestou objevovaly nové země a ostrovy, pokládané často za součást legendární pevniny. Pokaždé se však zjistilo, že se na jih od objevených zemí opět rozkládají jen široké plochy oceánu.

James Cook

Teprve roku 1773 pronikli první lidé za polární kruh. Byla to výprava na lodích Resolution a Adventure, vedená slavným anglickým mořeplavcem Jamesem Cookem, (1728-1779).
Poprvé v lednu roku 1774 mu na 71 stupních a 10 minutách jižní šířky přehradila cestu Tichým oceánem ledová bariéra a znemožnila mu další plavbu na jih.
Rok nato, když svůj pokus opakoval v Atlantických vodách, objevil místo pevniny jen pustou Jižní Georgii a Jižní Sandwickovy ostrovy. Cook tak udělal tečku za hledáním Jižní pevniny s bujnou vegetací a nedotčenými přírodními zdroji, která představovala po dvě staletí mocné lákadlo pro přední námořní velmoci. Po celých dalších 50 let nedospěla žádná loď jižněji než Cookova Resolution.
Cook sám možnost existence Jižního kontinentu připouštěl, ale jeho současníci se po jeho návratu přiklonili k druhé krajnosti - totiž že jižní kontinent neexistuje. Zmizel ze všech map a glóbů a na jeho místě se zakreslovalo vodní prostranství až k pólu.
Určitá víra v možnost existence Jižní pevniny přesto přetrvávala. Na přelomu 18. a 19. století vzrostl v Rusku zájem o geografické výzkumy.

Sir James Roos

V letech 1839 - 1843 Britové vybavují dvě lodi do ledových podmínek, Erebus a Terror, které jsou opatřeny dvojitými stěnami na palubě i trupu a zvenku pobity měděnými pláty. Velitelem je James Ross. Ross hledá jižní magnetický pól, jehož přibližnou polohu vypočítal německý matematik Gauss. Naviguje loď podél hranice mořského ledu, nachází průnik a vpluje do obrovského zálivu; byl po něm pojmenován Rossovo moře. Roku 1841 Britové dosahují antarktické pevniny na Adarově mysu a spatří sopku Erebus. Po následném pokusu dostat se dále na jih zahradí lodím cestu gigantická, přes 50 metrů vysoká stěna. Ross narazil na největší rozlohu šelfového ledu na světě: plocha plovoucího ledu je velká jako Francie a Belgie dohromady; dnes se nazývá Rossův šelfový ledovec. Leží ještě jižněji než Weddellovo moře.

Dosáhl v roce 1841 magnetického pólu, když už předtím roku 1831 objevil severní magnetický pól.

Ross svými rozsáhlými plavbami přinesl největší obohacení geografie Antarktidy, stanovil její obrysy na místě, kde moře zasahuje nejdále na jih a odkud pak byly podnikány pokusy o dosažení jižního pólu.
Sen o úrodné jižní zemi je v troskách. Země, ať souvislá, nebo ledem pokrytá skupina ostrovů, je nepřístupná, extrémě studená, životu nepřející a neobydlená. Ledový kontinent. Jen jedna skupina se zajímá o Antarktidu: lovci velryb a mrožů. Stavy zvířat na severní polokouli jsou decimovány, lákají nová "pole působnosti".

Dobývání jižního pólu - Robert Falcon SCOTT (1868-1912)

Den po svých dvaatřicátých narozeninách, 7. června 1900, byl Robert Falcon Scott jmenován vedoucím britské antarktické expedice. Jmenování přijal, ale trval na tom, že bude velet na moři i na souši. Vyhradil si také právo spolurozhodovat o výběru všech dalších členů výpravy.
Scottovu loď Discovery pokřtili v březnu 1901 a další 4 měsíce ji vybavovali a nakládali zásobami pro 47 členů posádky na 3 roky. Král Edward VII. a královna Alexandra navštívili Scotta na palubě, aby mu před vyplutím 6. srpna popřáli hodně zdaru.
Během této výpravy se však Scottovi dosáhnout jižního pólu nepodařilo. V listopadu 1902 spolu s Edwardem Wilsonem a poručíkem Ernestem Shackletonem přešli se svým psím spřežením 80. rovnoběžku, což bylo do té doby nejjižnější místo na zeměkouli, kam vstoupila lidská noha. Pouhých 768 km od jižního pólu se však kvůli hladovění a sněžné slepotě museli obrátit a 3. února 1903 dorazili zpět do Mc Nurdovy úžiny. Po roce, v únoru 1904 se podařilo vyprostit Discovery ledového sevření, v němž byla dva roky uvězněna, a vrátit se zpět do Anglie.
V červnu roku 1907 vyplul do Antarktidy sám Shackleton, aby se znovu pokusil dosáhnout jižního pólu, ale přiblížil se se svými třemi společníky k pólu na 180 km a pak se musel vrátit.
V červnu 1910 tedy znovu vyplul k Antarktidě R.F. Scott. Jeho loď Terra Nova byla velmi dobře zásobena a v expedici bylo několik účastníků předchozí výpravy včetně Edwarda Wilsona. Když výprava 12. října r. 1910 dorazila do australského Melbourne, čekal na něho stručný telegram: "Pro Vaši informaci: odjíždím do Antarktidy. Amundsen."

Dobývání jižního pólu - Roald AMUNDSEN (1872-1928)

Norský polární badatel vždy toužil jako první dobýt severní pól. V letech 1903 až 1906 proplul jako první jen se sedmičlennou posádkou na malé lodi Gjoa Severozápadním průlivem. Připravoval se v Norsku na dobytí severní točny, ale předstihl ho Američan Robin Edwin Peary, který na severním pólu stanul 6. dubna 1909 spolu se svým černým sluhou Matthevem Hansonem a čtyřmi Eskymáky na saních tažených psím spřežením. Když se to Amundsen dozvěděl, napsal: "Mám-li si zachovat pověst polárníka, musím rychle dosáhnout nějakého úspěchu. Rozhodl jsem se pro bravurní kousek." Tím kouskem byla výprava do Antarktidy s cílem předstihnout Scotta a dosáhnout pólu jako první.
Dva měsíce po Scottově odjezdu z Anglie se Amundsen vydal na údajnou vědeckou expedici do Arktického oceánu. Zamířil však na jih. Zastavil se v portugalské Madeiře, kde informoval posádku o změně plánu a poslal odsud zprávu Scottovi. Na palubě motorové lodi Fram (Vpřed) vezl 97 grónských psů, montovanou chatu a zásoby na dva roky.

Dobývání jižního pólu - Scott versus Amundsen

Zimu roku 1911 strávil Scott v McMurdově úžině. Na cestu k pólu a zpět (celkem 2880 km) se vydal spolu s dalšími devíti polárníky 1. listopadu 1911. S sebou měli sibiřské poníky, dvě psí spřežení a motorové saně. Saně vypověděly službu téměř okamžitě a poníky, kteří se ukázali být na cestu v hlubokém sněhu naprosto nevhodní, museli po několika týdnech utratit. Po několika dalších dnech poslal Scott zpět do McMurdovy úžiny oba psovody s psími spřeženími, které se Angličané nikdy nenaučili ovládat tak dokonale jako Norové. Po rozhodující část cesty tak rozhodovala jen lidská síla a vytrvalost Scottovy družiny.

Oproti Scottovi Amundsen vsadil výhradně na psy. Z protilehlého konce Rossovy ledové bariéry se s ním k pólu vydali 4 muži a 52 psů ve čtyřech spřeženích. Ukázalo se, že tato volba byla správná. Amundsen, přestože vyrazil k pólu o několik dní později než Scott, dosáhl jižního pólu 14. prosince 1911, tedy o měsíc dříve než jeho soupeř.
Pro Scottovu výpravu, která měla v závěrečné fázi už jen 5 členů (ostatní se vrátili na základnu) byla norská vlajka, kterou 16. ledna 1912 na pólu našli, obrovským zklamáním.

Scott si toho dne do svého deníku napsal:
"Naše nejhorší sny se naplnily. Norové nás předstihli a dosáhli pólu první. To je strašné zklamání. Konec všem našim snům. Bude to trudný návrat. Je zřejmé, že Norové našli snadnější cestu. Velký bože! Jak strašné je to místo - a jak hrozné pomyšlení, že za všechno to plahočení nebudeme odměněni ani vědomím, že jsme tu byli první. Koneckonců i to, že jsme sem došli, něco znamená. A teď rychle domů! Bude to zoufalý boj. Nevím, zda v něm zvítězíme."

V tomto zoufalém boji o čas se polárníkům zvítězit nepodařilo. Cesta zpět se změnila v noční můru. Provázely je bouře, hrozné počasí, ztráceli orientaci, trpěli omrzlinami a vyčerpáním. Dva z nich zemřeli po cestě, zbývající tři došli na 18 km od Tunového depa, velkého skladiště zásob. Kvůli nepřestávající sněhové vichřici se však nemohli hnout z místa a na konci března 1912 zemřeli hladem, vyčerpáním a zimou.
Jejich zmrzlá těla byla nalezena až po půl roce. Dochoval se však Scottův deník, ve kterém do detailu popsal průběh výpravy. Scott tedy nejenže nedosáhl pólu jako první, ale ještě při návratu zahynul.
Amundsenovi naopak po cestě zpět přálo počasí a bez větších obtíží se vrátil ke své lodi Fram, se kterou odplul zpět do vlasti.

První Čech v Antarktidě

Prvním Čechem, který kdy vkročil na půdu Antarktidy byl Václav Vojtěch. Byl součásti Byrdovy expedice a vystoupit. 27. ledna 1929, jako první Čech vystupuje na led Rossovy bariéry. Jak píše, bylo to přesně na 78 30´ j.z.š. a 163 53´ z.z.d.

Více se o něm a jeho cestě dočtete na stránkách Seaplanet. Zde více: Václav Vojtěch