O souvislostech
Dvě věci jsou na světě všudypřítomné: vodík a lidská blbost. Franco ZappaPlavby, lodě - četli jste?
Šílená plavba na kánoi z Amazonky na Floridu Nejšílenější nápady se neplánují, ty vás jednoduše napadnou. Věřte, že pokud byste je plánovali, nikam...
Historie průplavu Panama Po 33 letech budování byl 15. srpna 1914 oficiálně zahájen provoz v Panamském průplavu. Lodní cesta mezi...
Sóloplavba řvoucími padesátkami - Antarktida Následující článek zachycuje hlavní momenty z plavby jedenáctimetrové plachetnice Waterbird z Nového Zélandu...
Williams Willis na voru přes Pacifik Málokdo ví, že nápad přeplout Pacifik na voru, měl už před Heyerdahlem, Čech Eduard Ingriš. Osud však přál...
Black Sea Canal - pomník rumunského socialismu Když Dunaj doteče na vzdálenost 60 km k Černému moři, stáčí se nejednou na sever a ústí do něho až po...
Magnetismus a čínská navigace na moři V 6. století př. n. l. předložil Západu starověký řecký filozof Thales z Milétu pojem magnetismu. Svou...
První ponorka se ponořila do Temže Prvním prokazatelným konstruktérem ponorek byl Leonardo da Vinci. Ten však zůstal pouze u zajímavých plánů....
Kapitán Voss - plavba kolem světa na kánoi První červenec 1901 zastihl na moři nejen Blackburna na Great Republic, který se plavil přes Atlantik, ale byl to...
Eduard Ingriš přeplul Pacifik jako Thor Heyerdhal Snad všichni znají písničku Teskně hučí Niagara, která je u nás populární už od roku 1931, ale málokdo...
Objevili Ameriku Číňaně před Kolumbem? V dobách, kdy Evropané ještě nenakoukli ani do Indického oceánu a Amerika objevená Vikingy byla téměř...
Oceán a moře - četli jste?
Filadelfský experiment V knize Velitel X : Filadelfský experment se dozvíte něco málo o tom, co mohlo být oficiálně uvolněno, nebo...
Záhada starověku - mapa admirála Piri Reiseho Roku 1929 byly v tureckem paláci Topkapı Palace nalezena mapa, kterou vytvořil v roce 1513 turecký admirál a...
Nejmenší a největší známá mořská ryba V roce 2004 byl popsán nejmenší obratlovec na světě. Je jím ryba. Měří 7 - 8 milimetrů a váží méně...
Freedom největší plovoucí dok na moři Největší letadlová loď Carnival má délku 273m, loď Destiny má výtlak 100 tisíc tun a největší...
Medúzy v Evropě, medůzy tajemné i vraždící Podle posledních poznatků existuje v mořích a oceánech asi 300 druhů medúz. Většina Evropanů zná medúzy z...
Třicetimetrové vlny nejsou na moři vzácností Za posledních dvacet let se potopilo asi 200 tankerů a velkých dopravních lodí. Značnou část těchto...
Katastrofický vznik Černého moře před 7500 lety Jedním z velkých sladkovodních jezer, které vznikly činností ledovců v obdobích, kdy Země byla silně...
Martin Behaim - Čech, který vymyslel glóbus Byl poslední červen Anno Domine 1507 a v nemocničním útulku hospitálu sv. Bartoloměje umírá v naprosté...
Mořeplavec Rudolf Krautschneider je také spisovatel Mořeplavec Rudolf Krautschneider pluje po mořích desítky let. Píše o jednoduchých věcech, které už...
Záhada plachetnice Mary Celeste Náhlá zmizení lidí vždycky přitahovala lidskou pozornost. Zvláště, když byla nevysvětlitelná. Je popsáno...
| Sóloplavba řvoucími padesátkami - Antarktida |
 |
 |
 |
| Written by Daniel Petrásek |
|
Zdálo by se, že planeta Země je příliš kulatá na to, abychom mohli mluvit o nějakém konci světa. Během sólové plavby Jižním oceánem a manévrování mezi ledovci několikanásobně převyšující stěžeň mé lodi jsem to cítil jinak. Konec světa se zdál být na dosah ruky. Následující článek zachycuje hlavní momenty z plavby jedenáctimetrové plachetnice Waterbird z Nového Zélandu na Antarktický poloostrov. Ukončete nástup, příští stanice Antartktida Vyplul jsem 17. prosince 2008 z přístavu Tauranga (Bay of Plenty, NZ). Světélkující moře nedaleko Východního mysu zářilo jasněji, než všechny Svatojánské noci, které pamatuji (bylo jich 35). Rybářská loď nedaleko - poslední lidská stopa, kterou jsem během plavby spatřil. Romantický začátek cesty bouřlivým oceánem. Trvala dva měsíce a byla pět a půl tisíce mil dlouhá. Od dětství jsem věděl, že pásmo čtyřicátých a padesátých rovnoběžek jižní polokoule pojmenovali námořníci podle zvuků, které tam tak často vydává vítr. (Řve, ječí, hvízdá a kdovíco ještě). Nepochyboval jsem o tom a loď jsem v loděnici připravoval pro extrémní podmínky celé tři týdny. Nebojím se větru, ale obrovských lámajících se vln, které zvedá. Hlavní byly dvě věci, bez kterých bych nevyplul: těměř vodotěsná paluba a předimenzované stěhy. V případě převrácení šlo totiž o to zůstat na hladině a, dá li pánbůh, nepřijít o stěžeň. Knihy těch, kteří vypluli přede mnou, mě přesvědčily, abych nechal svou přítelkyni doma. Uhánět v silném větru a velkých dlouhých vlnách, jaké dokáže vytvořit jenom Jižní oceán, je povznášející zážitek. Je opravdu hlučný společník a ve většině z nás to instinktivně vyvolává strach. Naučil jsem se však s větrem žít. Jižní oceán mi to dovolil, protože extrémní bouře se mi dlouho vyhýbaly. Větrné kormidlo konalo svou práci a v noci jsem mohl spát, zatímco Waterbird uháněl. Život nemohl být sladší. 4.ledna ráno vykouknu rozespalý ven a za sebou vidím bílou horu. Vyšší než stěžeň. První ledovec. Kolem dokola bylo sedm dalších.- 51°j.š. Jak blízko jsem musel proplout si ani nechci představovat. Pochopil jsem několik věcí: 1. Měl jsem kliku, 2. Alarm na radaru nefunguje (netrvalo dlouho a nefungoval ani radar), 3. Spací část plavby skončila. Každou noc bez vyjímky budu pouze drifovat (přesný termín znám pouze anglicky: heave to, loď dryfuje s kormidelní pákou v závětří a bouřkovým trysailem. V těžších bouřích k tomuto uspořádání přidávám malou bouřkovou kosatku na zadním stěhu). Následovaly týdny špatného spaní a ostražitých hlídek. Plovoucí kry nejbizarnějších tvarů patřily k dennímu koloritu. Bohužel i k nočnímu, i drifující loď je pořád rychlejší než ledovec. Nezbývá než každou hodinu vstávat a zírat do tmy. (V hustších ledových polích prakticky nespíte). Jedna kra připomínala Pletschnikův kostel na Náměstí Jiřího z Poděbrad. Jaká podivná představa, že by sem vedlo pražské metro! Bylo to strašidelné a bylo to všude. Večer jsem zalezl do spacáku, zavřel oči a viděl jsem je zas.  Drama v ledových políchJednoho dne jsem míjel kru přes 4 míle dlouhou. V její blízkosti jsem musel manévrovat mezi menšími kusy a se soumrakem jsem jen tak tak našel kus volné vody. Napadlo mě pojmenovat to místo Past hrůzy, ale zdálo se mi to přehnané. Naopak jsem cítil úlevu – obrovské rozměry kry vysvětlovaly množství menších kusů kolem. Dál už to muselo být jenom lepší. Podle námořní příručky jsem se pouze přiblížil k oblasti, kde je průměrná vzdálenost mezi plovoucími ledovci 45 mil. Následoval krásný slunný den a v nejlepší náladě jsem si připravil luxusní svačinku: míchaná vajíčka. Osud tomu chtěl, že jsem je mohl sníst až následující den.Čerstvá jsou lepší, ale co na tom. Byl jsem rád, že žiju. Dobrodružství začalo v okamžiku, kdy se v oparu před přídí ukázalo, že nevidím několik ledovců, ale pouze jeden. Obrovskou kru, která se ztrácela v mracích na severovýchodě a v oparu na jihovýchodě. Mohla být padesát metrů vysoká, ale těžko odhadovat. Napadlo mě, že to vezmu k jihu. Strach mi to ale nedovolil, kdoví kde to končí. Kdoví jestli to vůbec končí volnou vodou! Otočil jsem tedy k severu. Vůbec poprvé jsem při tom z nepozornosti narazil do malého kusu ledu (angl. growler neboli bručoun, podle zvuku který vydává, když se otírá o bok projíždějící lodi. Od první chvíle ten zvuk nemám rád). Západní vítr začal zesilovat a bylo mi úzko. Únik na sever znamenal kličkování mezi spoustou ker a na závětrné straně hrozivá ledová past. Pozdě odpoledne jsem zahlédl konec toho gigantického kusu. Nebyl to důvod k radosti. Hustá neprostupná bariéra ker nejrůznějších tvarů a velikostí pokračovala dál. Se soumrakem se některé z nich vybarvily do černa (zvláštní, ale za určitého světla jsou ledovce černé). Vypadaly jako rakve. Přicházela noc, vítr stále sílil a začalo pršet. Pojmenování z předcházejícího dne začalo být znepokojivě výstižné. Bál jsem se o život. Právě zde se odehrálo nejpodivuhodnější setkání celé plavby. Mou pozornost upoutal předmět na hladině. Vypadalo to jako fendr, koukající ostrým koncem z vody. Málem jsem narazil do spícího Rossova tuleně. V posledním zlomku vteřiny se probudil a zdálo se, že vidí plachetnici poprvé v životě. Naprázdno otevíral tlamu, jakoby mě chtěl postrašit. Těžko vás však polekají jeho krásné velké oči. Lekl jsem se až v okamžiku, kdy hrozilo, že zavadí o ploutev větrného kormidla. Dopadlo to dobře, zmizel stejně rychle, jak se objevil. Nejbližší pevnina (Antarktická) byla vzdálená 1000 mil. Dloho do noci byl na obloze patrný odraz bariéry (ice blink). Pod plachtami a s motorem (když motor naskočí v pravou chvíli jsou jachtaři ty nejvděčnější bytosti na světě) jsem v kokpitu kormidloval až do rána. Větší kusy byly vidět na půl míle, bručouni na pár metrů. Dojít si do kajuty pro suché rukavice se mi zdálo příliš riskantní. Zvláštní šumění a praskání tajících kusů kolem lodi – vzduchové bubliny mohly být desetitisíce let staré. Vítr byl nakonec milosrdný. Přesto to byla noc, kdy jsem si vybavil mnoho ze svého dosavadního života. Konečně úsvit. Volný západní obzor přinesl nepopsatelnou úlevu. Pokračoval jsem však na sever, jistota je jistota. Volná cesta na jih čekala jinde, blíže k Antarktickému poloostrovu. Paradoxem bylo, že plavba v oblasti obávaných vyjících padesátek pro mě nyní znamenala vysvobození a úlevu. Cokoliv, ale hlavně aby tam byla volná voda! (Pozoruhodné je, že ledová bariéra byla nejméně 30 mil dlouhá, resp. třicet mil jsem viděl na vlastní oči. Navigační příručka se o nich zmiňuje. Jedna loď prý něco takového viděla na radaru.)  Uprostřed ničeho: Pól nedostupnosti Přiblížil jsem se k Pacifickému pólu nedostupnosti. Je to nejvzdálenější místo od pevniny na planetě. Přihodily se dvě zajímavé věci. Telefonoval jsem nějaké zdravotnici, popsal jsem jí svůj problém a ona povídá: „to je neuvěřitelný, vy snad máte absces“. Až potud to byl jen sen. Podivná věc v mé dásni však byla skutečná a každý den začala stále víc otékat a bolet. (Nekecám, ale uznávám, že to zní neuvěřitelně). Druhá událost byla rozbité automatické kormidlo. Doufal jsem, že je to také jen sen, ale klíčový „šroubeček“ byl vejpůl, ložiska byla zadřená a neměl jsem náhradní. Rozebrat je nebylo tak těžké. Bohužel všechny kuličky a válečky měly neodolatelnou tendenci se rozutíkat po celé lodi, tak trochu trvalo dát to celé dohromady. Šroubeček se taky vyřešil. Sváření na Pólu nedostupnosti je kuriozita a že nemusím následující měsíc kormidlovat ručně, byla opravdu milá zpráva. Podivnou věc v dásni jsem uchlácholil obsedantně pečlivými výplachy šalvějovým roztokem. Život nemohl být veselejší. Společnost přicházela ze vzduchu. Jeho výsost Albatros Královský s majestatním rozpětím křídel přesahující šířku mé lodi. O něco menší obři „giant petrels“ s prehistoricky zvláštními zobáky a světaznalým výrazem. Sazemi umazaný albatros (sooty), který pozoruje svět snad nejroztomilejším očkem celé ptačí říše. Mláďata albatrosů, která pořád dokola sedají na vodu u lodní zádě a čekají na svůj díl úlovku z rybářské šňůry. Vůbec jim nevadí, že tam žádná šňůra nikdy nebyla. Tisíce neposedných modrošedých ledňáčků (prion neboli whale bird) s něžnou křivkou na křídlech. Nejméně týden mi trvalo, než jsem si všiml, že také občas něco z vodní hladiny jedí. Dlouho to vypadalo, že jenom zběsile poletují kolem. Všechni urazili gigantické vzdálenosti, aby potěšili námořníka, který oproti nim cestuje tak ztěžka a pomalu. Stejně tak, jako textové zprávy satelitního telefonu. Ptáci jsou dobrá a někdy i veselá společnost, ale také není nepodstatné vědět, že na druhém konci světa vám někdo drží palce. Loď je úžasný vynález. Jachtař může být dobrodruh a zároveň zápecník. Může být kdekoliv a může si udělat pohodu. Pro tento účel jsem měl tři druhy topení. Ani jedno dokonalé, ale dohromady udělaly skvělou službu. (Benzinový vařič v nerezovém pouzdře s komínem, trouba na denaturovaný alkohol a autobusové topení – chladící voda z motoru ohřívá vzduch a větrák ho žene dál). Mohl bych uvést i čtvrtý druh: horké nápoje v kombinaci s dostatečným oblečením fungují překvapivě dobře. (Obtíže začínají, když nápoj musí zase ven). Pohodytvorný nástroj je také kytara. Jsem-li sám a alespoň pět mil od břehu, hraju na ní velmi vášnivě a často. Každodenní zábavou se mi stalo skládání písniček. Napsal jsem jich dost. Veršovaný text o každé zemi, kterou jsem dosud s lodí navštívil (bylo to hodně přes padesát slok) a dokonce jednu o Jižní Africe, kde jsem ještě nebyl. Básničky jsou mimořádně vhodný žánr pro plavbu v ledovcových mořích. Klidně jsem to zvládal během hlídkování. (Romanopisec by si to dovolit nemohl a takový Jirásek by pravděpodobně brzy ztroskotal). Zvláštně a mile v Jižním oceánu zní Rádio Praha. Nejúčinnější recept na pohodu je však právě upečený chleba. Jak to voní! Zakousnete se do křupavé kůry a zapomenete na bouři 10B, která zuří venku.  Happy endPo překročení 60. rovnoběžky se postup zpomalil. Oblast západních větrů byla za mnou. Přišlo běžné počasí polárních oblasti v létě – bezvětři či slabý vítr, často nepříznivý. Nemusel jsem ale pospíchat. Více než 300 mil od Antarktického poloostrova jsem zahlédl první tučňáky. Ptáků každým dnem přibývalo. Oslavil jsem obeplutí mysu Horn (byl stovky mil přesně na sever) a další den jsem mezi mraky spatřil majestátné vrcholy Grahamovy země. Před 36 lety plul po podobné trase první osamělý jachtař, který kdy do Antarktidy doplul – Dr. David Lewis. Pročítám li jeho knihu, mám dojem, že jsem plul jiným oceánem než on. Na volném oceánu ledovce prakticky nepotkal. Zato ničivé bouře ano, dvakrát mu převrátily loď, přišel o stěžeň, lámající se vlny rozpáraly palubu jeho desetimetrové ocelové lodi. Bojoval o život a když byl z nejhoršího venku, čekaly ho další dlouhé týdny ve vlhku a zimě, než s nouzovým stěžněm doplul na polární stanici Palmer. Jeho příběh se čte jako horor. Je však skutečný. Mně Pacifik přichystal jen jednu těžší bouři. Strávil jsem ji bez pocitu zvláštního ohrožení v pozici „heave to“ (tak jako tak vyvrcholila v noci, takže jsem byl již připraven). Když, už jsem v tom bilancování, nemůžu se bohužel pochlubit žádnými zeměpisnými objevy. Všude byla samá voda. Ale něco jsem přece jen objevil. Vydáte-li se na podobnou plavbu, možná taky potkáte člověka, kterého jste neznali. Nemusí to být vždy příjemné, ale mně zůstaly i důvody k přiměřenému optimismu. 61. den -15. února 2009, jsem spustil kotvu u Americké polární stanice Palmer. (64°46´S; 64°03´W) Nejméně desetkrát. Pak přijely ve člunu dvě sympatické polárnice a pomohly mi vyvázat se mezi skály. Dlouhá plavba skončila, ale Antarktické dobrodružství teprve začínalo. Byla to dlouhá plavba. Možná šílená, ale stálo to za to.   
Nastav jako oblíbené
Share - Sdílet
Pošli to emailem
Komentáře
(0)
|
Ukaž/Skryj formulář komentáře
| Už jste četli tuto knihu ? | |