Po smrti své manželky odjel Kryštof Harant roku1598 se švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic na svoji legendární cestu do Středomoří, Palestiny a Egypta. V Benátkách si nechali ušít poutnické roucho vydávají se lodí do Svaté země. Cestou bejen poprvé zažili moře v celé své kráse ale užili si i mořskou nemoc. Procestovali Svatou zemi, kde přijal rytířský titul. Splavil se proti proudu Nilu v Egyptě do města Káhira Na svých cestách popisuje i přepadení Araby.

Casso. Searpanto. Rhodiz. Klášter s množstvím koček.

V pátek po sv. Vavřinci, to jest 14. dne měsíce Srpna, ráno jako o snídaní přijel patron s svými důstojníky z města Candie do lodí, a jsa úmyslu co nejdřív vyjeti, poslal pro nás k břehu jednu gondoli, na níž jsme až k lodí přijeli a tu do poledne očekávali; však velmi nám divno bylo, že jsme v lodí větší prostranství měli a v ní u prostřed prostoru volně se procházeli mohli; pročež po těch vojácích, kteříž nám tak uprázdnili, nic jsme netoužili.
O poledni, když počal vítr nastávati, poručil patron kotve z moře vytáhnouti, plachty rozestříti a ze tří kusův vystřeliti; na to ve jménu božím od ostrovu Candie k ostrovu Cypru šťastně jsme se plaviti začali, majíce město Candii i ostrov po pravé ruce.

V sobotu ráno, jenž byla památka na nebe vzetí panny Marie, to jest 15. dne téhož měsíce, jeli jsme prudce, a až do poledne zemi Candii viděli, potom nic než toliko nebe a moře, až zase k večeru po levé straně spatřili jsme dva ostrovy: jeden slove Casso, a druhý Scarpanto, na 12 mil vlaských od sebe vzdálí. První (Cassa) sloul prvé Casos, jest malý a před kolikas málo lety lidmi Řeky osazený, prvé však pustý byl. Druhý (Scarpanto), který prvé sloul Carpathos, jest větší (jakž se zdá, i mně to jistili) nežli ostrov Zante, a v něm pevnost lidem osazená, na ten čas císaři Tureckému v poddanost uvedená, prvé pak byla pánův Benátčanův. Času večerního opět (podle obyčeje) na zvonec se zazvonilo a letanie spůsobem napřed položeným zpívala.

V neděli ráno 16. dne téhož měsíce měli jsme dobrý vítr, i ten celý den. Na levé straně ukazoval nám patron položení Rhodizu, ale bylo daleko. Téhož dne přihodila se nešťastná příhoda jednomu z našeho tovaryšstva, Lampertovi Nizozemci, nebo mu všecky peníze na zlatě, v kabátě zašité, když kabát za truhlu položil, i s kabátem ukradli. Pročež ten ubohý Lampertus hořce plakal a naříkal, a patron mezi všemi výslech držel, všecko přehledával, ale nic nalezeno nebylo; ač někteří pochybovali, aby co toho v pravdě bylo, leč málo který dukát, kterýchž on však na mnoze býti pravil, ale spíše podvod, na kterýž potom jemu k dobrému a nám ke škodě přišlo. Také ten den rozstonal se na zimnici můj spolutovaryš pan Heřman Černín, kteráž však při něm dlouho netrvala. A po mně velmi bolaví a palčiví nežitové se vyrazili.

Dne 17. téhož měsíce neviděli jsme nic než nebe a moře, a však byl dobrý vítr, tak že jsme rychle až do rána 18. dne téhož měsíce, to jest do úterka jeli. Toho dne již viděli jsme po levé straně ostrov Cyprus, a tu se vítr utišil. Potom před polednem počal dobře a silně váti, že jsme za jednu hodinu deset mil vlaských ujeli. A když naposledy čím dále tím více větru přibývalo, obával se patron z tak prudkého jeho hnání nebezpečenství, a rozkázal velkou plachtu i jiné tři malé spustiti; však předce jsme mírně jeli a k ostrovu se přibližovali, až i jeho dosáhli. Tu majíce jej po levé ruce, vedlé něho jsme jeli, a na jednom místě nedaleko od moře stavení jakéhosi pustého kláštera viděli; o němž nám toto povídali, že před lety, dokud jsou v tom klášteře mniši bydleli, vůkol toho kláštera bývalo veliké množství hadův a žížal rozličných, kteréž lidem velice překážely a nemnoho se tu zastaviti daly. Z té příčiny chovali mniši mnoho koček, kteréž k tomu učili a vedli, že je každého dne hned ráno z kláštera vypouštívali; a na myslivost těch žížal vysílali, kteréž ony lapaly a dávily, však žádné nejedly. Aby pak ty kočky své vychování měly, vždycky o poledni na jeden k tomu nařízený zvonec pro samé svolání jich zvonívali: ten jakž ty kočky uslyšely, do kláštera se sběhly, a tu jim jísti dali; potom zas k té práci se rozběhly, a tím spůsobem i večer svolávány bývaly; tak že se mniši za čas tu zdržeti mohli. A však naposledy mezi ty mnichy mor přišel; někteří kladou tu příčinu, žeby ty kočky od těch hadův jedem nakaženy byly, od nichž i mniši se nakazili, že na větším díle pomřeli, a ostatek jich pryč ujelo, kláštera pustého zanechavše, kterýž tak až podnes zůstává. Ten klášter rozuměti jest, že jest byl bohatý, a sloul u sv. Mikuláše; mniši v něm byli řádu sv. Basilia. Protož to místo a krajina okolo toho kláštera od těch koček slove až podnes Capogatte.

V středu 19. dne měsíce Srpna ráno ten tuhý vítr se utišil, a ku polednímu času byl příhodný, jímž jsme dobře cestu naši konali. Okolo nešporů přijížděli jsme k městečku, u něhož jsme státi měli, jménem Arnica, půldruhé vlaské míle od moře, a zastavili jsme se na jednu míli vlaskou od břehu. Potom rozkázal patron ze tří kusův vystřeliti, plachty spustiti, svázati a kotve zavrci. A tak jsme tu již k ostrovu Cypru s pomocí boží se dostali, a vyjevše 14. dne měsíce Srpna od ostrovu Candie, 19. dne téhož měsíce k dotčenému městečku Arnica přijeli; učiní z ostrovu Candie sedm set mil vlaských, českých sto a čtyřidceti, od Benátek dva tisíce jedno sto mil vlaských, českých čtyry sta a dvadceti.

O Červeném aneb Rudém moři

Rudé moře, jak veliké jest. Plavba na něm. Města s přístavy. Obchod po moři Rudém z Indií východních.
Červené aneb Rudé moře latině slove rozličnými jmeny, z jiných a jiných příčin, jako Erythraeuml od jmena krále Erythraea tak nazvané (Curt. lib. 7. Plin. lib. 6. c. 22 ); jinak v písmích svatých moře Třtinovaté, mare Carectosum, židovsky Jamsuph; Červené od hor červených a barvy železné, kteréž červený mramor vydávají (Hugo de Lintschot 2. parte c. 4. Ind. Orient.), aneb od země a písku červeného na dně, kteréhož však v těch místech u Sues jsem neviděl; nebo voda nikoli červená není, jakž se někteří domnívají, ale čistá a sklené barvy; ještě jmenuje se Sinus Arabicus, moře Arabské, proto že při Arabii leží a jako do země Arabské se táhne.

Velikost jeho vztahuje se na dýl, a to jakž Lopez lib. 2. c. 10. desur. Reg. Congo. na 1200 vlaských, učiní českých 240 mil; šířka pak místy na pět, patnáct a nejvíce dvacet mil se táhne. Počíná se nedaleko města Aden, totiž tu, kdež nejuzší vrchy z obou stran země Arabské a Afriky má, jako nějaké dvě bašty a brány, a slovou ti vrchové vlastními jmeny z té strany Arabie Capo de Gvadafu, jináč Capo d'Ara; z druhé strany Afriky Capo Rosbet. Od Capo de Gvadafu táhne se Arabská země až právě k Sues, z jedné polovice; z druhé strany od Capo Rosbet jest země Abyssinská, po ní Troglodytská a Egyptská až k Sues, kteréž na druhém konci proti těm horám a jako vratům leží.

Obsahuje v sobě, mimo mnohé jiné malé, tři hlavní ostrovy, na nichž lidé bydlejí : Camaran, Delaque a Svaquem. K tomu prvnímu ostrovu může se od počátku s všelijakými nákladem obtíženými lodími jeti bezpečně, ale odtud dále až k Sues nelze jinudy než prostředkem, kdežto, jakoby údolí neb příkop byl, nejhlouběji jde voda, však divně se točí; a velmi nebezpečně tu s malými a nehlubokými lodími jeti se musí, a to pro skalí a mělkost velikou; jinudy není možné projeti, nýbrž ani skrze ten příkop aneb prostředek, leč ve dne, není bezpečno jeti. Nebo v noci vrcholky skal a točenice viděti se nemohou, an dosti ve dne činiti mají, aby jich pilně šetřili.
Jest moře na ryby nehojné, tak že dost málo jich v něm chytají, a to z těch příčin, že nemá okolo sebe nikdež žádné řeky, která by do něho padala a s sebou ryby drobné vnášela; druhé že vůkol něho ani v něm žádné trávy dobré rybám k pastvě neroste, než toliko místem rákosí, kteréž k žádnému pohodlí a úžitku nejsou. A však jest vzácné pro korály, kteréž v něm rostou, a pro plavbu.
Korály v něm dobývají pěkné červené, bílé i strakaté, a místem co ruka tlusté, však vnitř duté, nerovné, zpukané a děravé; co se menších cinků a rohův neb proutkův dotýče, ty jsou celistvé, hladké a mocné ke všem potřebám. Protož těch velikých pařézkův nepotřebují nežli na okrašlování oken, dveří, truhel a jiných potřeb, netoliko při mešitích, špitálích, ale i při dvořích neb tvrzích.

Plavby se užívá pro mnohá kupectví, kteráž z Indií východních od mnoha set mil po tom moři až do Sues se dodávaly; však jak jsem výš dotekl, že od jistých míst na větším díle na malých lodkách do Sues se vozily a vozí, a ty nejvíce z palmového dříví a listí spletené, provazy lýčen ými svázané a hřebíky dřevěnými sbíjené jsou. Odkudž někteří spisovatelé tak smý šleli a psali, jakoby tam lidé proto žádných želez na lodech svých neužívali, že (prý ) magnetových skalí v tom moři mnoho jest, kteréžby pro nejmenší kus železa lodí k sobě táhly a na kusy roztříštily. Ale v tom jsou se velmi omýlili; nebo tu se žádného magnetu nenachází, ač barvou hrubě všecky okolní skály magnetu nápodobné; jsou a blyští se, jakoby je olejem namazal: raději sama pouhá chudoba a nedostatek dříví i železa k tomu je vede, že tak malé, z proutí a listí palmových spletené a svázané lodí, a ne z fošen tak jako jinde mají. K tomu není magnet takové moci, aby mohl pro kus železa lodí s nákladem přes moc větru a lidskou vesly pomoc k sobě přitahovati. Ale že se nikam ven z toho moře nepouštějí, proto že toliko k přístavům těm dojíždějí, do kterýchž veliké lodí mohou, a z nich kupectví berou; a přes to že jest to moře tiché pro svou úzkost a mělčinu, i nebezpečné pro skalí, nepotřebují jiných větších a nákladnějších lodí. Naposledy poráží se ten omyl skutkem, poněvadž císař Turecký do třidcíti galejí v Sues ustavičně má, a ty od železa dobře opatřeny jsou, těmi však bez překážky magnetu, ač pro skalí velmi nebezpečně, vždy od jednoho konce k druhému každoročně projíždějí a se plaví.

O tom moři v písmích svatých činí se zmínka pro obzvláštní div a skutek boží, totiž převedení lidu Izraelského prostředkem toho moře, kdež se vody rozstoupily a byly jako zdi, po pravé i po levé straně, tak že lid suchou nohou na druhou stranu nad městem Sues (o čemž jsem nahoře zmínku učinil) přešel. Což vida král Farao a lid jeho vojenský, kteříž Izraele honili, když se také do něho pustili a projeti myslili, byli od vod zatopeni a do prostřed moře vraženi, tak že nezůstal z nich ani jeden, jakž se to obšírněji vypisuje v druhých knihách Mojžíšových v kapitole Chyba! Odkaz není platný. a Chyba! Odkaz není platný.
Připomíná to též jeden starožitný dějepisec, Berosus in Ascatade, toho smyslu slovy : "Léta osmého Ascatadis, král Egyptský Cancres řečený, byv kouzly židovskými přemožen, zahynul v moři Rudém." Tuto čtenář pobožný nemusí se na tom zastavovati, že dokládá "kouzly Židův", kdyžto nám jest z písem svatých povědomo, že mocí boží to se stalo, nebo ten jistý píše o tom jako neznaboh a pohan, neměv o tom skutku božím od jiných nežli od pohanův zprávu; a však proto jsem jej tu přiložil, aby vědomé bylo, že i pohanští spisovatelé strany zahynutí Faraona s písmy svatými se srovnávají, a ta věc že všemu světu tehdáž známa býti musila.

Měst, při nichž by přístavy byly, málo jest, pro nepřístupnost k břehům, a však nejpřednější pokládají se z té strany Arabie: Sues, Thor, Zibith, Zidem, Adem, z druhé strany Svaquem, Erioco, kteréžto všecky Turecký císař drží, kromě Zidem, neb přináleží k městu Meccha, kteréž od něho dne cesty vzdáli leží a svého vlastního pána má; a druhé, Erioco, to jest krále Abyssinského vlastní.

Bylo Rudé moře po všecka léta, jakž se v pamětech snáší, slovoutné pro obchody a dodávání po něm z Indií východních všelijakých drahých věcí a kupectví do Evropy, Afriky a na větším díle do Asie; nebo nebylo žádné jiné cesty před lety obyčejnější, jako skrze Egypt od Alexandrie po Nilu nahoru, až kudy se po zemi k moři Červenému vozilo, a zase od moře dolů po Nilu do Alexandrie, odkudž potomně na všecky strany světa docházeli. Nebo nacházejí se předešlých císařův Římských mnohá v právích císařských in Codice et Novellis constitutionibus, o důchodech, clech atd. země Egyptské vyměření a poručení; obzvláštně pak císaře Marca a Commoda, z kterých by se věcí, a co ungeltu neb cla při moři Červeném platiti mělo, nařízení jest. Odkudž se poznati může, jaké jsou se znamenité věci na onen čas z Indií do Egypta dodávaly, jmenovitě: skořice, pepř dlouhý, pepř bílý, hřebiček, špikanard, cassie, costus, xylocassie, myrra, kadidlo, cassia fistula, thymiama, kadidlo skládané, zázvor, ammoniacum, amamum, galgan, galbanum, lazúr, dřínová houba, gummi, rajská zrna, skořicové dřevo, carpesium, teničké kmenty všelijakých barev, slonové kosti, ebenové dřevo, všelijaké drahé kamení, jako perly, diamanty, smaragdy, safíry, rubíny atd., hedbáví, šarlat a zvířata divná.

Těchto pak časův přes ty všecky vyčítané věci známé jsou i nám tyto věci z Indií pocházející, totiž : porcelány, muškátový květ, kůlky, indigo barva drahá, myrabolanum, tamarimium, camphora, opium, amfion, bangue, ambra, rhabarbarum, manna, tamarindi, jaqua, turbith, cubeby, duriacon, iambos, mangas, ananas, samaca, bettele, arecca, sanguis draconis, vannanas jiných podobných ovocí, letkvaří, aromatum etc., jež by dlouho bylo vyčítati, zvláště od pomorančí, citronů atd. v Evropě se nacházejících, jichž tam všech hojnost mají; tolikéž nám neznámých zvířat rozličných pokolení mnoho se z těch zemí vozí, o čemž Hugo de Lintschot v čtvrtém dílu o východní Indii obšírně vypisuje.

Z kteréhožto tak rozličných věcí poznamenání rozuměti se může, jak obyčejná i užitečná plavba po moři Rudém bývala. Nebo svědčí to mezi jinými spisovateli Cicero v jedné své řeči, že za jeho časů král Ptolomaeus Auleta, otec královny Cleopatry poslední, měl z Egypta samého důchodu a platu ročního 12500 talentů neb hřiven, v naší sumě počítajíc, půl osma milionů zlata, ješto tehdejších časův nedobře bylo spravováno. Potom přišlo to království v moc Římanům, ti jsou ovšem lepší užitky z něho brali, jakž mnohá a častá v pravích o tom nařízení před rukama jsou. Posledních pak těchto časův, když z Římské moci žoldánům Egypt se dostal, ze všeho nemírné, nýbrž dvojnásobné daně a cla dávati musili, a kde za starodávna na tom moři sotva patnácte neb dvaceti lodí pospolu bývalo, nyní velké armády semo tam se vídají.
Protož každý souditi může, jak veliká suma peněz žoldánům, a těchto nynějších let Turku se scházela a posavad schází. A kdyby překážky od portugalcův nebylo, kteříž před některýma léty do Indií z Hišpanie začali jinou dalekou, neobyčejnou a velmi nebezpečnou cestou po moři Oceanu svými lodími dojížděti, a odtud sami sobě i pro jiná křesťanská království všecka těch zemi bohatství a kupectví nakládati, ano také mimo to ani Turkům kupčiti v Indiích téměř v ničemž nedopouštějí, sami mnohá království tam opanovavše, a přes to všecko i po moři Červeném začasté vyjíždějíce i města plení a Turky všelijak sužují, o čemž v následující kapitole obšírněji toho doložím; takových řku překážek kdyby nebylo, nebylo by na důchod v světě bohatšího a jistějšího království, jako toto Egyptské.

Někteří staří Egyptští králové, znajíce takové toho moře příležitosti, chtěli moře Rudé s mořem Prostředzemním, a jiní s Nilem řekou spojiti, tak aby se z jednoho do druhého plaviti a tím volněji všelijaké věci do Egypta dodávati mohly. Herodotus lib. 2. píše, že král Sesostris začal od moře Rudého příkop k Nilu dělati, a ten čtyř dní cesty dýl v sobě obsahoval, a čelem byl, co by dvě lodí největší se minouti mohly; a však po ztracení při tom kopání a díle do 120.000 lidu, a jsa věštím duchem, aby toho zanechal, napomenut, od předsevzetí svého přestal a toho příkopu nedokonal. Darius král Perský tutouž věc před sebe vzal, a dělal příkop široký 70 loket, a hluboký co mohla lodí nesoucí deset tisíc liber ztíži stačiti, ale nic nedovedl. Až po něm král Ptolomaeus udělal strouhu sto střevíců šíří, třidceti hlubokou a dlouhou 37 mil vlaských, do kteréž vody z moře napustil, a potud plaviti se mohlo; však když dokonati chtěl, porozuměl, že moře Rudé bylo o tři lokty vyšší nežli země Egyptská a Nilus, kteréžto kdyby se bylo mělo pustiti, bylo by netoliko řeku Nilu svou slaností nakazilo (nebo Nilus všemu Egyptu vláhu, úrodu i nápoj dává), alebrž všecken Egypt potopilo, a protož musil toho tolikéž tak nechati; jakž o tom Plinius, Strabo, Basilius in 4. hom. Sex. dierum. Aneas Sylv. in Cosmogr. Batt. Ram. tom. 1. fol. 371. dále vysvědčují. O královně Kleopatře píše Plutarchus in vita Antonii, že chtějíc oznámeným příčinám vyhnouti, dala se do kopání jiného příkopu, aby tu úžinu zemskou mezi mořem Rudým a Prostředzemním na 300 honův v sobě obsahující otevřela, žeby moře jedno jako druhé slané jsouc, tím bezpečnější průjezd dalo a Egyptu k žádné škodě nebylo. Ale měla překážku od Arabův, a potom brzo smrt její v to vkročila, tak že opět nic nebylo dokonáno. Příkopů těch ještě nedaleko od Sues i jinde po poušti dosti mnoho patrných znamení podnes jest, a to jsem já vše tak býti očitě spatřil.

Literatura: František Kožík – Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, Panorama 1988

Citarny.cz - Dobre knihy

Komentáře (0)

Ukaž/Skryj formulář komentáře