Marseille
Jaroslav Seifert

Rybář, nakloněn z lodi, loví až do večera,
ryby jsou podivné krásy, červené, zlaté a cizí,
a chobotnice, jež ve vodě všemi barvami hrají,
tvým očím v oku sítě úplně zmizí.
Běda vám, hvězdy, stříbrné mince, otvírají nebe,
již stoupá pirátská loď, měsíc k obloze,
stoleček v kavárně stojí vedle tebe,
jako když plameňák spí, stoje na jedné noze.
Podle znamení smíchu ta děvčata poznáte,
hladina moře je zrcadlem hvězd a světel.
Černoši v noci jsou černější stokráte
a ty, krásko, před kterou už kdekdo klečel,
Oči máš hluboké jak moře u ostrova Ifu,
nevím, zda by se nalezl někdo pro tento večer,
jenž, stoje u tebe, s tebou by odolal hříchu.
Na rok svého mládí, na hraběte Monte Christa
na břehu moře každý vzpomínal dozajista,
vždyť oči ryb jsou jak oči tvého joníka z mládí;
byl dřevěný a viděls v nich svůj smích
jak v očích ryb, jež v hromadách tady,
plápolá mlhavá hvězdička v oblacích.
Třiatřicet jazzbandů v slavné ulici Belsunce,
jeden po druhém umlká s novou hodinou ranní.
Všecky nevěstky už spí, nevzbuď jich ze sna,
a vedle každé černoch; ruka jeho tmavá
spočívá na jejich prsou vší svou tíhou,
jako když černý pavouk jim srdce obetkává
zlověstnou pavučinou.

Hřbitov v Janově
Jaroslav Seifert

Přijede loď
a na pobřeží
námořník lehne si
a leží.
Jak daleko je hřbitov?

Šest svící,
spřežení labutí,
doveze tě až
k smrti.

Životaplavci, mořeplavci.

Dva přístavy,
ó Janovane!
Moře se vzdouvá
a neustane.

Život a moře, život a moře.

Moře
Jaroslav Seifert

Když se nám stýská po dálce,
říkáme si:
vlny moře, vlny moře,
svou lásku vyznáváme v růžové obálce,
a líbajíce potom měkké vlasy,
říkáme si vlny vlasů, vlny vlasů.

Dívky se koupaly v moři v neděli dopoledne.
Moře a jejich vlasy v jedinou vlnu splynou,
námořník, rozhlížíjící se v lodním koši,
začne si zpívat jinou.

Vlny a vlny se vlní
a na pobřeží zhynou.

Námořník
Jaroslav Seifert

Na břehu moře maják do tmy hoří,
jedenáct námořníků hraje v kostky v hospodě U velryby
a pijí z číší grog, z něhož se kouří;
dvanáctý námořník chybí.

Dvanáctý námořník má žlutou čepici
a černý lesklý knír, který mu skutečně sluší,
potuluje se v přístavu v pestré směsici
a fouká z dýmky kouř k žlutému měsíci.

Neboť tento námořník z lodi Olympic,
který má lesklý knír a modrou čepici,
pro nebezpečí lásky má jen smích,
a než by kostky hrál v hospodě U velryby,
raději v kruhu jedenácti chybí
a potuluje se v přístavní ulici.

Ví dobře, že ještě tohoto večera
z dívek, kterých tu potká tisíce,
najde se alespoň některá
a té se jistě strašně zalíbí
jeho černý knír a modrá čepice,
takže je lepší procházet úzké přístavní ulice,
nežli hrát v kostky v hospodě U velryby.

Dvanáctý námořník má strašnou sílu
a v srdci odvahu,
na světě je pět světadílů
a v každém světadíle mnoho přístavů,
z nichž jeden bývá vždycky nejkrásnější;
a na své světoběžné pouti
námořník lesklý knír si kroutí,
v dohodě s panem kapitánem
Olympic v jednom z nich přistane.

A v každém z nich si našel jednu krásku,
které se líbil jeho knír
a které slíbil svoji krátkou lásku;
v dohodě s panem kapitánem
Olympic vždycky tam přistane
a námořníci vystupují na zem.

Však než by seděl v hospodě U velryby
se svými jedenácti druhy,
raději v jejich kruhu chybí
a ve své modré čepici a s nakrouceným knírem
po pobřeží se toulá pozdě do noci,
až daleko na moři širém
na černých vlnách svítí rejnoci.

A když na loď opět odchází,
smutno mu nikdy není;
ví, že za dva krátké měsíce
mezi děvčaty, kterých je v přístavu tisíce,
Bude hledat oči druhé svojí milé
při žlutém svitu měsíce.

Když i ta druhá ho smutně doprovodí
a daleko od ní odpluje,

Sedě na palubě plující lodi
na milenku třetí se raduje.
A ta je černá jako noc a oči její
jsou hvězdy dvě, které se v noci skvějí.

Čtvrtá milenka je ve východní zemi
a taky miluje jeho knír a jeho čepici,
na rozloučenou nosí mu v náručí chryzantémy
a ze šikmých očí tekou jí slzy po líci;
ale není času k tomuto smutku,
z lodního komína valí se kotouče kouře,
kapitán stojí na velitelském můstku
a loď již vyplouvá na rozvlněné moře.

A bloudě na své světoběžné pouti,
k pátému jede světadílu,
námořník knír si spokojeně kroutí
a sedí na palubě ve stínu.

Když i s pátou milenkou se rozloučí,
hluboká noc nastane na moři,
z komína kouř se valí černými kotouči;
teprve tenkrát námořníkovi smutno bývá,
neb na pobřeží žádný maják nehoří,
a on se k hvězdám dojat k nebi dívá.

Zdá se mu, že v souhvězdí krásné Kasiopeje,
která vypadá takto:
* *

/* /
* *
pět jeho milenek se na něj smutně směje;
pět hvězd, pět uplakaných tváří,
pět úsměvů, jež k pláči dojímají,
v souhvězdí pět hvězd nad námořníkem září,
milenky jeho si na něj vzpomínají;
na každé hvězdě vidí uplakané líce,
za ňadra, která jsou bílá, rudá, černá, žlutá, hnědá,
padá za slzou slza tichá,
milenky v Austrálii, Asii, Evropě, Africe a Americe
pláčou pro svého námořníka.

Však loď na svojí světoběžné pouti
blíží se zase k prvnímu přístavu,
námořník vesele si zase knír svůj kroutí,
a než by v kostky hrál v hospodě U velryby,
když loď přistane,
raději v kruhu jedenácti chybí.