Panna z lodní přídi
Pablo Neruda

Ta dřevěná panna nepřišla jen tak pozdě
z ničeho nic na dlažbě v hale seděla,
z hlavy ji splývaly staré květiny mořské
a tesknota kořenů ji z očí hleděla.

A tak tu zůstala, oba nás sledovala,
chození sem a tam, příchody, cesty pryč,
až časem vybledla její okvětí malá.
Panna nás střežila byť neviděla nic.

Z hlavy korunované vlnami se dívaly
její rozbité oči na naše živobytí:
ta panna věděla, že žijem v dávné síti.

časů a zvuků, vod s prudkými přívaly,
nevědouc, zdali jsme nebo se ji jenom zdáme.
Vyparávěl jsem vám příběh o dřevěnné panně.