O souvislostech
Jedině za bouře se pozná lodivod. Čínské příslovíAutoři přehled článků
Nové knihy beletrie
Conrad Joseph - Srdce temnoty Srdce temnoty je zřejmě nejlepší román, který napsal anglický spisovatel Joseph Conrad. Anglicky vyšel roku...
Cílek Václav, Makom - kniha míst Slovo makom pochází z hebrejštiny. Znamená místo, ale je to spíš místo v srdci, protože vesmír jsou (jak se...
Komárek Stanislav - Mandaríni Jindřichohradecký rodák Stanislav Komárek (nar. 1958) patří k povolaným odborníkům ve sféře filozofie a...
Werber Bernard Mravenci Tajemný svět mravenčí civilizace, parodující v mnoha směrech civilizaci lidskou, záhadný příběh s...
Komárek Stanislav - Leprosárium, eseje Není u nás příliš akademiků, kteří by se odvažovali vstupovat do ringu celospolečenských diskusí o...
Burgess Anthony - 1985 Z nepochopitelných důvodů dosud opomíjená kniha autora Mechanického pomeranče. V první části autor podrobuje...
Lem Stanislaw - Solaris Solaris je originálním pohledem na existenci jiné inteligence, než jakou si člověk dokáže představit a je...
Giono Jean - Muž, který sázel stromy Když se mě studenti ptali, které knihy bych zařadil mezi desítku nejzajimavějích, jmenoval jsem i toto útlé...
Baranová Zuzana - Setkání se smrtí S Joy Adamsonovou mám společné dvě věci – pocházím jako ona z Opavy a zamilovala jsem si Afriku,“ řekla...
Saint-Exupéry - Citadela Jsou knihy, které jdou s vámi celý život a pokaždé, když nahlédnete do jejich řádků, když skrze myšlenky...
Cousteau Jean-Michel - Můj otec velitel „Pravda člověka“, zdůrazňoval Malraux ve svých Antipamětech, „je především to, co skrývá.“ Když...
Krautschneider Rudolf - Co přinesly vlny a odvál vítr Kniha vypráví o stavbě a části plavby české plachetnice Victoria, která se v roce 2004 vrátila z pětileté...
| Shubin Neil - Ryba v nás |
 O objevu 375 milionů let staré přechodové formy mezi rybou a obojživelníkem v odlehlém koutě arktické Kanady i o tom, že v každém z nás je skryta ryba, byť v zastřené a pozměněné podobě, o tom, jak se postupně měnilo rybí tělo v tělo savce (a člověka), a nejen o tom, vypráví ve své nesmírně originální knize Neil Shubin, účastník objevu oné pradávné ryby zvané Tiktaalik. Zábavnou formou spojuje dobrodružství v paleontologii s vědeckými poznatky a odhaluje mnoho překvapivých souvislostí mezi naší anatomií a anatomií ryb, plazů a dalších tvorů.Ryba v nás Cesta do 3,5 miliardy let staré historie lidského těla Shubin Neil Formát: 130 x 200, Počet stran: 268 Vydala Paseka, 2009 UKÁZKA Z KNIHY Jak se hledá rybí předchůdce člověka Kapitola první Jak se hledá rybí predchudce cloveka V posledních letech bežne trávím letní prázdniny daleko na severu za polárním kruhem proklepáváním hornin ve snehových plískanicích. Zuby mi cvakají zimou, na dlaních naskakují puchýre a nedarí se mi najít vubec nic. Když se však na me usmeje štestí, najdu v kameni zachovaných pár kostí, kostí pocházejících z ryby, která žila pred mnoha miliony let. Pro vetšinu lidí by to žádný poklad nebyl, pro me to však je nález nad zlato cennejší. Kosti dávno vymrelých ryb nám totiž mohou napovedet, kdo jsme a jak jsme svou podobu získali. Podobne cenné informace mužeme získat i z jiných, zdánlive kuriózních zdroju. Treba z fosilních otisku primitivních cervovitých organismu a ryb na nejzapadlejších místech po celém svete i ze struktury DNA kteréhokoli dnes žijícího živocicha. To však nijak nevysvetluje, proc kosterní zbytky zachované z minulých geologických dob – a mezi ne patrí samozrejme i zbytky fosilních ryb – poskytují hlavní klíc k pochopení anatomické stavby našeho vlastního tela. Jak si mužeme predstavit události miliony a nekdy i miliardy let vzdálené? Žádný svedek u nich bohužel nebyl, clovek ješte neexistoval. Vždyt tehdy ani neexistovalo nic, co by melo ústa, nebo dokonce hlavu. A co horšího, tehdejší živocichové zahynuli už nepredstavitelne dávno a do dnešní doby se dochovaly jen jejich nepatrné zbytky. Jen si uvedomte, že pres 99 % všech živocichu, kterí kdy na této planete žili, vymrelo, že pouze malý zlomek z nich se zachoval v podobe fosilií a z tech že se zase jen pramalý zlomek podarilo najít. Už z toho je zrejmé, že každý pokus o rekonstrukci naší historie je od prvopocátku spojen s nesmírnými obtížemi. Studium fosilií je snaha poznat sebe sama Poprvé jsem na vlastní oci spatril fosilního rybího vzdáleného predka cloveka jednoho cervencového odpoledne za snehové vánice, když jsme na Ellesmerove ostrove, v místech ležících približne na 80. stupni severní zemepisné šírky, zkoumali horniny staré 375 milionu let. Prijeli jsme do tohoto opušteného kouta sveta, abychom se pokusili objevit jedno z klícových stadií prechodu mezi rybou a suchozemským obratlovcem. Z jednoho úlomku horniny vycníval malý kousek rybí hlavy. A ne ledajaké ryby – ryby s plochou lebkou. Jakmile náš zrak na tuto zploštelou rybí hlavu padl, okamžite nám bylo jasné, že jsme narazili na neco pozoruhodného. Kdyby se nám podarilo najít ješte další cásti této rybí kostry, pak bychom meli v rukou i doklad o velmi raném stadiu evoluce lidské lebky, pátere, a dokonce i koncetin. Co nám muže taková plochá rybí lebka ríct o prechodu z vody na souš? Anebo ješte mnohem osobnejší otázka: Proc já se trmácím do nehostinné Arktidy a nezajedu si treba na slunnou Havaj? Odpovedi na obe tyto otázky lze najít ve zpusobu, jak pohlížíme na fosilie a jak nám slouží pri odhalování naší vlastní minulosti. Fosilie patrí mezi nejduležitejší doklady, jež nám pomáhají porozumet samotné podstate nás samých (geny a zárodky také, ale o tom budu mluvit pozdeji). Vetšina lidí si však neuvedomuje, že hledání fosilií je velmi precizne plánovaná cinnost, jejíž výsledky navíc mužeme do urcité míry predpovídat. Ješte pred odjezdem do terénu je nutné se dobre vyzbrojit pro to, abychom pak byli v hledání úspešní. O zbytek se pak postará štestena. Paradoxní vztah mezi plánováním a reálnými možnostmi prípadne vystihl výrok Dwighta D. Eisenhowera: „Zjistil jsem, že v prípravách na bitvu je plánování velmi duležité, ale plány samotné nejsou k nicemu.“ Presne totéž platí i pro paleontologii. Máme spoustu plánu, jak se dostat na lokalitu, ale jak mile tam jsme, mužeme je všechny zahodit. Situace na míste muže zmenit i ty nejlepší plány. Presto mužeme rámcove pripravovat expedice tak, aby se pokusily odpovedet na nejaké konkrétní vedecké otázky. Na základe zkušeností (ješte se o nich zmíním) mužeme predpovedet místo nálezu nejaké duležité fosilie. Samozrejme že nemužeme být stoprocentne úspešní, ale jsme schopni se strefit tak casto, že to stojí za úvahu. Já jsem na tom založil celou svou kariéru. Snažil jsem se nalézt nejstarší savce, abych mohl zodpovedet otázky týkající se jejich puvodu, nejstarší žáby, abych objasnil puvod techto obojživelníku, nebo nekteré rané suchozemské obratlovce, aby nám neco prozradili o prechodu obratlovcu na souš. Paleontologové dnes mají v mnoha ohledech situaci mnohem snadnejší, než tomu bylo dríve. Díky geologickému mapování, provádenému nejruznejšími vládními institucemi a ropnými a plynárenskými spolecnostmi, jsme získali mnohem podrobnejší znalosti o geologii nejruznejších oblastí sveta. Internet zase umožnuje rychlý prístup k mapám, výzkumným zprávám a leteckým fotografiím. A muj stolní pocítac mi dokonce muže dát nahlédnout do vašeho dvorku, zda by se tam nedaly nalézt nejaké duležité fosilie. Nejruznejší zobrazovací metody a radiografické prístroje dokonce dovedou na obrazovce pocítace zpruhlednit povrchové vrstvy horniny na vzorku a podívat se na kosti, které se pod nimi skrývají. Pres veškerý tento pokrok však hledání fosilií zustává v mnoha ohledech na stejné úrovni jako pred sto lety. Paleontologové musí stále peclive prohlížet horniny, doslova se po nich plazit a fosilie z nich rucne vyproštovat. Pri hledání fosilií a jejich vyproštování z horniny je nutné brát v úvahu tolik vecí, že je obtížné tento postup jakkoliv automatizovat. Krome toho by hledání fosilií na monitoru pocítace urcite nebylo tak zábavné jako jejich hledání v terénu. Situaci komplikuje i to, že lokalit, které fosilie skrývají, je jako šafránu. K tomu, abychom své šance na úspech znásobili, jsou nutné tri veci. Musíme najít místa, kde se vyskytují horniny odpovídajícího stárí, navíc to musí být horniny, v nichž se mohly fosilie zachovat, a konecne musí tyto horniny vycházet na povrch. A ješte neco nám nesmí chybet – štestena. Vysvetlím to na následujícím príkladu. Vezmeme si nejvetší premenu v historii života – prechod ryb na souš. Celé miliardy let se veškerý život odehrával výlucne ve vode, ale približne pred 365 miliony let zacali nekterí obratlovci žít i na souši. Život v techto dvou prostredích, ve vode a na souši, je zcela odlišný. Dýchání ve vode zajištují zcela jiné orgány než orgány pro dýchání vzduchu. Totéž platí pro vylucování, prijímání potravy nebo pro pohyb. Muselo povstat úplne jiné telo. Na první pohled se zdá hranice mezi obema prostredími témer neprekonatelná. Pohled na paleontologické doklady prechodných forem nás ale vyvede z omylu: co se zdá nemožné, se skutecne odehrálo. Když hledáme konkrétní a pro naše úcely duležité sedimentární horniny, mužeme se spolehnout na jednu duležitou skutecnost. Že se nikde na svete fosilie nevyskytují v horninách nahodile. Výskyt techto hornin, ale i výskyt zkamenelin, které se v techto horninách zachovávají, se rídí velmi presnými pravidly a my se mužeme pri plánování expedic temito pravidly rídit. Postupné ukládání hornin, které probíhalo miliardy let, se zapsalo do odlišných horninových vrstev. Obvykle predpokládáme – a pravdivost tohoto predpokladu lze snadno overit –, že vrstvy blíže povrchu jsou mladší než vrstvy ležící hluboko pod povrchem. Tak tomu bývá predevším v tech oblastech, kde si uložené vrstvy svoji vodorovnou polohu – jako vrstvy na dortu –, zachovaly dodnes (dobre je to videt napríklad v Grand Canyonu). Pohyby zemské kury však mohou pozici vrstev prevrátit, a pak starší vrstvy leží na mladších. To vše prozradí prítomnost tektonického zlomu, takže i v techto prípadech lze puvodní sled vrstev bez potíží rekonstruovat. Fosilie uzavrené v horninách podléhají rovnež urcitému logickému rádu, a tak ruzné vrstvy obsahují ruzné typy fosilií. Kdyby bylo možné vypreparovat sloupec vrstev, který by obsahoval celou historii života na Zemi, našli bychom v nem nejruznejší fosilie. Nejspodnejší vrstvy by skrývaly jen mikroskopické formy, vrstvy nad nimi zase otisky neceho podobného ruzným formám medúz. Ješte vyšší vrstvy by obsahovaly fosilní zbytky živocichu se schránkami, koncetinami a nejruznejšími orgány, napríklad s ocima. Nad nimi by pak byly vrstvy s prvními živocichy, kterí meli páter. A tak bychom mohli postupovat dále. Vrstvy s prvními fosilními zbytky cloveka by se nalézaly ješte mnohem výše. Samozrejme že takový sloupec vrstev, který by obsahoval celou historii Zeme, neexistuje. V prevážné vetšine prípadu reprezentují vrstevní sledy v urcitých oblastech pouze kratší casový úsek. Abychom dostali celkový obraz, musíme tyto kratší vrstevní sledy sestavit dohromady, a to porovnáváním hornin i fosilií v nich zachovaných. Tato nesmírne složitá práce pripomíná sestavování obrovských obrazových skládacek. Že by mel sloupec horninových vrstev obsahovat postupne se menící fosilní organismy, pravdepodobne nikoho neprekvapí, ale méne už se ví, že z této posloupnosti menících se druhu mužeme predpovedet, v kterých vrstvách se mohou nacházet druhy podobnejší dnešním. Toto porovnávání fosilií s dnešními organismy se neliší od toho, jak porovnáváme sama sebe s živocichy v zoologické zahrade nebo ve verejném akváriu. A jak nám procházka zoologickou zahradou muže být nápomocna v hledání horninových vrstev s duležitými fosiliemi? V zoologické zahrade mužeme videt mnoho druhu, které se od sebe liší nejruznejším zpusobem. Nehledejme však jen to, co je odlišuje. Rozdíly by odvádely naši pozornost od neceho mnohem podstatnejšího, od toho, co ruzné živocichy spojuje. Vedle toho, že budeme hledat rysy spolecné všem živocichum, mužeme živocichy trídit do menších skupin podle rysu, které jsou vlastní práve jenom temto menším skupinám. Na tomto principu mužeme trídit všechny organismy, takže potom každá vetší skupina v sobe zahrnuje jednu nebo nekolik skupin menších. A postupujeme-li tímto zpusobem, brzy si uvedomíme jednu velmi duležitou okolnost. Každý živocich v zoologické zahrade nebo akváriu má hlavu a dve oci. Takovým živocichum ríkejme obecne „zvírata“. Cást z nich má krome hlavy a dvou ocí ješte koncetiny. Zaradme je proto do skupiny „zvírata s koncetinami“. Nekterí z techto živocichu s hlavou a koncetinami mají velký mozek, chodí vzprímene po dvou koncetinách a jsou schopni dorozumívat se artikulovanou recí. Do této skupiny patrí i clovek, tedy i my sami. Pri takovém zpusobu kategorizace objektu mužeme vytváret mnohem vetší pocet podskupin, ale i uvedený trístupnový príklad má velkou predpovední hodnotu. Fosilie zachované v horninách nalézaných v nejruznejších koutech sveta lze obecne trídit podle stejného principu a navíc je z nich možné vyvozovat casovou posloupnost. A toto vše pak nám muže být nápomocno pri plánování budoucích expedic. Pro ilustraci se vrátím k uvedenému príkladu. První a nejvetší skupinu, námi proste nazvanou „zvírata“, tedy živocichy s hlavou a dvema ocima, nalézáme v drtivé vetšine prípadu ve starších vrstvách než „zvírata s koncetinami“. Konkrétne napríklad ryby (typictí reprezentanti skupiny „zvírata“) se poprvé objevily mnohem dríve než obojživelníci („zvírata s koncetinami“). Je samozrejmé, že pri definování skupin mužeme jít do vetších detailu, napríklad když zahrneme nejen vetší pocet fosilních živocichu, ale i vetší pocet jejich charakteristik. Navíc mužeme ruznými metodami upresnovat i geologické stárí samotných hornin. Presne stejné analýzy velkého množství charakteristik mnoha druhu deláme v našich laboratorích. Zkoumáme anatomii živocichu do nejmenších detailu a studujeme dlouhé úseky jejich DNA. Získáváme takové množství dat, že casto na to, abychom rozlišili skupiny uvnitr jiných skupin, potrebujeme velmi výkonné pocítace. Takovýto postup je základem dnešní biologie, protože nám dovoluje formulovat hypotézy o príbuzenských vztazích mezi živocichy.
Nastav jako oblíbené
Share - Sdílet
Pošli to emailem
Komentáře
(0)
|
Ukaž/Skryj formulář komentáře
| Už jste četli tuto knihu ? | |