Jeho rozhled je v porovnání s jinými českými všeznalci všeho vskutku mimořádný, jak koneckonců dosvědčují i badatelovy novější esejistické knihy Zápisky z Okcidentu a Zápisky z Orientu, vydané v minulém roce (řada ukázek z nich ostatně vyšla i časopisecky nebo v přílohách denního tisku). Všude tam, tj. v Okcidentu i v Orientu, na Západě stejně jako Východě, je Stanislav Komárek coby výsostně myslící bytost takříkajíc jako doma – a to nikoli pouze jako renomovaný myslitel, ale, což se málo ví, rovněž jako básník (čili jako autor sbírky Mé polopouště, napsané zčásti ještě za časů autorova sedmiletého vídeňského exilu v 80. letech) a především jako prozaik.

Vstup do třetího tisíciletí by totiž do určité míry v české literatuře a zvláště krásné próze mohl probíhat i ve znamení Stanislava Komárka a jeho jedinečné, pohříchu však pramálo doceněné nebo ještě přesněji řečeno stále ještě nedostatečně oceněné románové trilogie, která nepochybně patří k tomu nejlepšímu, co v naší nynější či novější próze bylo napsáno. Snad nás může uchlácholit všeobecné přesvědčení, že ke knihám Komárkovým se čtenářská obec, rozuměj především její část sečtělá a libující si v neprostoduché a nepublicistické produkci, bude vracet – možná dřív, možná později, určitě však k tomu dojde: autorovy prózy si to skutečně zaslouží.

Tento filozof přírodních věd a spisovatel v jedné osobě už v čase svého vstupu do tzv. krásné či umělecké literatury naznačoval, že napíše zmíněnou románovou trilogii – a pak už nic. Snad si to ale Komárek po svých abrahámovinách, které oslavil loni v srpnu, přece jenom rozmyslí a vrátí se ke svým literárním hříchům; byla by to škoda převeliká, kdyby svůj příspěvek či podíl k českému písemnictví jednou provždy pověsil na hřebík. Vždyť už první dva díly autorovy trilogie, tj. Opšlstisova nadace (2002) stejně jako Černý domeček (2004), si zasloužily přídomek nejvyšší literární kvality – a dychtivě se čekalo na závěrečný díl spisovatelova románového triptychu.

Ten vyšel v brněnském Hostu už téměř před rokem – a na stránkách Portálu české literatury se k němu vracíme především z toho důvodu, že Komárkova próza Mandaríni, kterou spisovatel v příznačné závorce v podtitulu charakterizuje jako „nepravidelný román“ (a co si pod tímto označením kdo představí, to už je zřejmě na všeobecné libovůli), by si zasloužila i epiteta jako Kniha roku a nebylo by žádným omylem či nedorozuměním, kdyby získala Státní cenu za literaturu. To jí nebylo přáno, v posledním tříletí získávali státní ceny a vavříny s nimi spojené vesměs literární veteráni, natolik známí a zasloužilí literáti jako Vladimír Körner, Milan Kundera nebo Ludvík Vaculík. S jejich mediálním věhlasem se filozof přírodovědy a esejista a jakoby všehovšudy příležitostný beletrista Komárek jistěže nemohl měřit.

Co se týče kvalit jeho prozaické trilogie, mohli bychom naopak namítnout, že autorovy knížky jsou umělecky významnější a myšlenkově pronikavější než vše beletristické, co sepsala uvedená trojice laureátů po roce 2000: ať již Pařížan Kundera ve francouzštině nebo kupříkladu Körner na poli filmové scenáristiky. Komárkovi Mandaríni by si Státní cenu za literaturu vskutku zasloužili – a i když tuto šanci už ztratili, zůstávají výjimečným artefaktem nové české prózy, resp. filozoficky orientované postmoderní beletrie.

Sám Komárek v „zámluvě“ neboli v autorském dovětku ke svým Mandarínům konstatuje, že pokud první dva svazky této volné či „nepravidelné“ trilogie pojednávaly v postmoderním duchu o mužském a poté o ženském principu ve světě, třetí kniha vypovídá či vypráví o něčem, co je ještě mocnější než oba vyzdvihnuté principy – totiž o smrti. A tonalitu svého románového vyprávění v Mandarínech posléze autor výstižně charakterizuje konstatováním, že „život je koneckonců stav, kdy to nejhorší je ještě vždycky před námi“. Jenomže v literatuře to občas bývá také obráceně: panuje v ní přesvědčení, že to nejlepší je již za námi a to, co přijde, bývá horší. A pokud to přesto náleží k tomu lepšímu, potom jde spíše o výjimku, čili o knihu, která – podobně jak to činí Komárkovi Mandaríni – se zabývá problémem, s jakou intenzitou a s jakými vyhlídkami se vůbec v životním běhu dá „čelit“ něčemu, co k nám zcela bytostně patří.

Komárkovi Mandaríni jsou opravdu především románem o smrti, k ní vyprávění směřuje a touto vizí se také uzavírá, tuto závažnost a naléhavost spisovatelova líčení umocňují a zejména prohlubují i četné reflexivní pasáže. Nicméně platí i zcela opačné tvrzení, které naprosto přirozeně vyplývá z dřeně tohoto postmoderního žánrového románu: tato z filozofického hlediska tolik truchlivá próza je skoro od samého počátku psána jako próza humoristická, případně jako brilantní společenská satira, která až v duchu sarkastického osvícenství tepe nejrůznější neduhy a zlořády lidiček současnosti a minulosti – stejně jako člověčích společenství v současnosti a minulosti. A aby tato rafinovaná, leč i mírně nostalgická „truchlosatira“ mohla působit i jako určitá černá taškařice, aby rozehrála i linii černého humoru, neváhá její autor sáhnout po nejrůznějších literárních aluzích.

Jako znalec sinologie a východních učení si tak spisovatel tropí žert a šprým kupříkladu též z některých „bílých“ míst naší literární historie, zejména z časů našeho národního obrození – a jeho satira je o to intelektuálně peprnější a současně duchovně rozmarnější, poněvadž je předkládána jako něco smrtelně vážného, jako něco, co se doopravdy přihodilo a o čem nikdo neměl doposud ani tušení a čemu přichází na kloub teprve protagonista Mandarínů. Ale jak je to ve skutečnosti, kde jsou hranice vpravdě neúprosné fikce a kde se vynořují mantinely neúprosnější reality, to není ani zapotřebí v tomto románu určovat nebo se pokoušet stanovit. Svět je fikce, svět je sen, přičemž je palčivě reálný a veskrze hmatatelný. Jde jen o míru filozofického vědomí a vědění, s níž tuto univerzální pravdu jsme ochotni akceptovat. Anebo nikoli – a potom se svět z lidské tragédie proměňuje v ještě tragičtější frašku.

Do žánru frašky patří i mnohé příhody z pražské nebo české (resp. povýtce středoevropské) přítomnosti, tj. přítomnosti odehrávajících se ve dvanáctiletí 1989–2001, stejně jako setkání neméně určující a mající tím pádem až osudový význam, k nimž dochází daleko od českých končin, kdesi v Číně, kdesi jakoby zcela mimo čas a prostor – a v těchto parametrech a v těchto intelektuálních siločarách se odvíjí i jeden osud, který může být též symbolem evropské civilizace a evropského způsobu myšlení, právě tak jako tímto symbolem není a být nemůže. Komárkovo pojetí filozofie dějin však není nekonečným hledáním čehosi v labyrintech, jak jsme zvyklí kupříkladu u Michala Ajvaze: rovněž jeho Mandaríni jsou ze všeho nejvíce heroikomickým vyprávěním o člověku a světě, o dějinách fiktivních i nefiktivních, o něčem, co se přece nemůže nikdy stát, a co se přesto udá a děje se jako něco nevyhnutelného a nezměnitelného.

Ano: je to román, který by byl hoden státní ceny.
Naplňuje totiž onu představu o románu, kterou sdílí a vyznává i sám Stanislav Komárek: obráží totiž drama světa a jeho řád, jakož i lokální a dobový kolorit – včetně povzbudivého (nebo naopak zhola nepovzbudivého?) konstatování, že „lidé lidem, stejně jako plži plžům, jsou mnohem podobnější, než v přebujelé egocentrické pýše soudí a nežli by jim bylo milé“. A spisovatel má po ruce ještě další poučení ze stejně sardonického kadlubu: „Kdo je s povahou doby nespokojen, tomu stačí posečkat, zlé přejde a dobré také přejde.“ Budiž, snad Stanislava Komárka přejde zlé rozhodnutí, že už nebude psát romány – a než přejde i případné dobré rozhodnutí, že zase nějaké napíše, ať je napíše. Ku cti literatury české.


Mandaríni
Stanislav Komárek
Vydal: Host, Brno 2009

převzato z www.citarny.cz

Komentáře (0)

Ukaž/Skryj formulář komentáře