 Pročítáme-li některé kapitoly starých cestopisů či lodních deníků, přesvědčíme se, že jsou prošpikovány popisy podivných bazilišků, jednorožců, mořských hadů, ale také obrovských mořských raků, podivných ryb s prasečíma hlavama, mořských démonů. Z těch mořských lidských postaviček jsou dnes asi nejproslulejší "mořské panny", o nichž námořníci dodnes rádi vypravují různé historky.
Mořské panny byly napůl panny a napůl ryby. Ve starých spisech se zachovalo nejen mnoho jejich vyobrazení, ale také četné přednášky, které o nich s největší vážností proslovili staří učenci.
Zdá se, že tyto prastaré "mořské panny" si potrpěly na svůj zevnějšek zrovna tak, jako dnešní ženské. Ani jedna není podobná druhé, ale všechny jsou půvabné a svůdné. Některé stačil dlouhý rybí ocas, řídce posázený velikými šupinami, jiná se chlubila dvěma kratšími ocasy, hustě pokrytými šupinami. Některé měly dokonce jakási křidélka jako andělíčci. Ale i mezi "mořskými pannami" byly typy výstřední, kterým se rybí ocasy nelíbily. Známe obrázek jedné takové mořské modelky, která nasadila na svůj svůdný ženský předek zadeček jakéhosi psa.
Ale nebyly to jen "mořské panny", o nichž staří námořníci vypravovali a v které staří učení profesoři věřili, nýbrž byly to i jiné Iidské obludy. Tak třeba roku 602. vojenský velitel byzantského císaře Mauritia, Menas, viděl prý ve vlnách nilského ústí dva "mořské lidi". Takovým "mořským člověkem" byl asi i mohamedánský prorok Oen (Oannes) a nechybí ani tvrzení, že snad právě tento se stal předlohou pro všelijaké fantastické obrazy "mořských Turků", o nichž se zmiňují některé staleté knihy renesanční doby. Také "mořský mnich" je známou figurkou, která dlouho strašila v starých vědeckých knihách.
 Podle Homéra byla známá i Skylla, která byla dcerou Forkýna, syna boha moře Poseidóna, a bohyně z podsvětí Hekaty. V Ovidiových Poměnách (Metamorphoses) miloval tuto krásnou mořskou pannu mořský bůh Glaukos. Ale kouzelnice Kirké, která po Glaukovi toužila, ji ze žárlivosti poměnila v obludu, jež se skryla v mořských hlubinách.
Ve 12. zpěvu Odysseie od Homéra je Skylla označena za hroznou obludu, postrach všech námořníků. Stojí na dvanácti tlapách, na šesti krcích má šest hlav, a v každé tlamě má tři řady zubů. Jeskyně, kterou obývá, je skryta ve vysoké skále obrácené na východ, k Erebu, království temna. Skylla vylézá ven ze svého úkrytu, řve jako fena a dáví svou kořist, což se Odyseovi málem stalo osudným.
Mnohé tyto mořské Iidské obludy byly i chyceny. Tak je třeba zaznamenáno, že roku 1187 byl chycen u Oxfordu jakýsi "mořský muž", který ale utekl. Roku 1305 byl chycen v Holandsku jiný "mořský muž", který prý měl na: sobě brnění, tomuto se však nepodařilo utéci, nýbrž po třech nedělích bídně zahynul v Dokkumu. Někdy v letech 1400--1405 podařilo prý se holandským mlékařkám chytit kdesi v okolí Haarlemu opravdovou "mořskou pannu". Odvedly ji domů, oblékly ji a naučily ji prý i příst; žila pak několik let, ale neustále musela býti hlídána, protože stále chtěla uniknout do moře.
Poslední "mořskou pannu" ulovili prý rybáři asi roku 1819-1820 kdesi u Shetlandských ostrovů, byl to ovšem asi dnešní kapustňák. Vzácný úlovek prý se podařil kdysi počátkem XV. století v Adriatickém moři. Tam byl tehdy dokonce uloven "mořský čert", obluda s rohatou, psí hlavou a dlouhým rybím ocasem.
Foto:
1. Časté zachycení dvouocasé mořské panny ve středověké literatuře
2. Vyobrazeni mořské panny Carthusian Hospital Monastery of Saint Sauveur, Francie
 |
Ukaž/Skryj formulář komentáře